Kajícná pou?
ANDREA TORNIELLI – Dikasterium pro komunikaci
Je?tě nikdy během svého témě? desetiletého pontifikátu Franti?ek neozna?il jednu ze svých zahrani?ních cest za "kající pou?". Právě tato definice, kterou pape? pou?il p?i modlitbě Anděl Páně v neděli 17. ?ervence, dává nahlédnout do zvlá?tností jeho nadcházející cesty do Kanady. Nejde v první ?adě o cestu do země, ani o náv?těvu, jejím? hlavním cílem je setkání s katolickými komunitami, ale spí?e o konkrétní gesto blízkosti p?vodním obyvatel?m, kte?í obývají tuto zemi a kte?í utrpěli následky kolonialistického p?ístupu. Jedním z ne?var? kolonialismu byla snaha vymazat kulturu p?vodních obyvatel, která se uskute?ňovala v takzvaných "reziden?ních ?kolách", ústavech, které se sna?ily "vzdělávat" a "vyu?ovat" děti p?vodních obyvatel pomocí tvrdé disciplíny a oddělovaly je od jejich rodin. Tyto ?koly s velmi vysokou úmrtností byly z?ízeny kanadskou vládou, která je financovala, ale jejich ?ízením byly pově?eny k?es?anské církve, a tedy i katolické ?eholní ?ády.
Cesta k uzdravení a usmí?ení za?ala ji? p?ed nějakou dobou a milníkem byla setkání, která se konala v ?ímě od konce b?ezna do za?átku dubna, kdy se Franti?ek nejprve setkal odděleně a poté spole?ně se skupinami Prvních národ? ("First Nations"), Métis? ("mestizos") a Inuit? a vyjád?il jim "rozho??ení a hanbu" nad tím, co se stalo. Domorodí obyvatelé se cítili vítáni a p?edev?ím vyslechnuti. Velmi si v?ak p?áli, aby jejich země nav?tívil ?ímský biskup a po?ádal je o odpu?tění.
Klí?em k pochopení cesty je tedy kajícný postoj, který charakterizuje její hlavní momenty. Je to stejný postoj, který Benedikt XVI. navrhl v roce 2010, kdy? ?elil skandálu zneu?ívání dětí; toté?, co svatý Jan Pavel II. navrhl p?i jubileu roku 2000 pro "o?i?tění paměti", kdy? ?ádal o "akt odvahy a pokory v uznání chyb, kterých se dopustili ti, kdo nesli a nadále nesou jméno k?es?an?", a to na základě p?esvěd?ení, ?e "skrze pouto, které nás v mystickém těle spojuje navzájem, v?ichni, i kdy? nemáme osobní odpovědnost ani nenahrazujeme soud Boha, který jediný zná srdce, neseme tíhu chyb a provinění těch, kdo nás p?ede?li".
Umět naslouchat, v?ít se do k??e obětí a jejich rodin, sdílet jejich bolest a porozumět jí, reagovat gesty blízkosti a ne pouze historickými analýzami nebo chladnými statistikami, je hluboce k?es?anské. Petr?v nástupce p?ichází "v Je?í?ově jménu vst?íc a obejmout" jako pastý? církve, která se nestydí projevit pokoru a prosit o odpu?tění.
(vac)
