PODCAST: Nicea a v?voj ekumenismu
P. Elias D. Mallon – CNEWA
Letos si církev po celém světě p?ipomíná 1700. výro?í prvního koncilu v Nikáji, ?i Niceji. Toto shromá?dění biskup? a církevních p?edstavitel?, které se konalo v ?ímském městě Nikája v dne?ním severozápadním Turecku mezi květnem a ?ervencem 325, bylo prvním shromá?děním, které bylo ozna?eno jako ?ekumenické“, p?i?em? definice tohoto pojmu se za posledních 1700 let postupně vyvíjela. V pr?běhu těchto 17 století se v ?ivotě církve odehrálo mnoho dobrého i politováníhodného.
Koncil se konal v době hlubokých změn v ?ecko-?ímském světě obecně a v k?es?anském světě zvlá?tě. Na konci t?etího a na po?átku ?tvrtého století rozpoutal ?ímský císa? Dioklecián jedno z nejbrutálněj?ích pronásledování k?es?an? v historii ?í?e, i kdy? jeho intenzita se li?ila podle místa.
Kromě toho, ?e zni?il ve?kerou opozici v??i své moci, dále upevnil svou vládu a zajistil hranice svého rozlehlého impéria, které se rozprostíralo od Persie a? po Británii, p?etvo?il ?í?i na ?ty?i samosprávné jednotky vedené dvěma ?augusty“, a dvěma mlad?ími kolegy, kte?í byli pova?ováni za jejich nástupce a nazývali se ?caesares“.
V roce 306, rok po Diokleciánově abdikaci, byl Konstantin prohlá?en císa?em svou armádou v Eboracu, dne?ním Yorku v Anglii. Nakonec zvítězil v ob?anských válkách proti svým vrstevník?m Maxentiovi a Liciniovi a v roce 324 se stal jediným vládcem ?ímské ?í?e.
Během tohoto období p?ipisoval Konstantin své vítězství zvlá?tnímu vztahu, který cítil k Bohu k?es?an?, ?v jeho? znamení zvítězil“, v?etně svého vítězství nad Maxentiem u Milvijského mostu 28. ?íjna 312.
Tak se během zhruba 20 let k?es?anství stalo preferovaným nábo?enstvím císa?e, a tedy i celé ?í?e. Stejně jako u Diokleciána pat?ilo mezi Konstantinovy priority upevnění moci a zaji?tění hranic. Politická a nábo?enská sféra tehdy nebyly oddělené a rozkol a chaos, a? u? politický nebo nábo?enský, bylo t?eba za ka?dou cenu odvrátit.
Jednotu k?es?an? v jeho ?í?i v?ak naru?ovalo několik problém?. Nejvýznamněj?í z nich se týkal kněze Aria, jeho? u?ení popíralo plnou bo?skost Krista. Konstantin se s vnit?ními k?es?anskými spory nesetkal poprvé. V roce 314 svolal synod v Arles, aby se zabýval sporem donatist?, heretické sekty v severní Africe. Nakonec to byl Konstantin, kdo bez konzultace s biskupem ?íma rozhodl o svolání prvního koncilu, který se měl konat v Niceji.
Skute?nost, ?e dosud nepok?těný Konstantin svolal a p?edsedal prvnímu ekumenickému koncilu, je zdrojem ur?ité kognitivní disonance mezi k?es?anským Východem a k?es?anským Západem, a to jak z filozofického, tak z teologického hlediska. Tato disonance je patrná zejména v ikonografii koncilu. Na k?es?anském Východě, kde je Konstantin uctíván jako svatý spolu se svou matkou Helenou, je císa? zobrazen uprost?ed ikony jako osoba p?edsedající koncilu. Po jeho stranách sedí bez rozdílu synodálního po?adí biskupové v byzantských rouchách, ka?dý s evangeliem v ruce. Pora?ený Arius le?í u nohou otc? koncilu.
V umění k?es?anského západu je delegát pape?e obklopen dvěma kardinály a p?edsedá koncilu. Biskupové v latinských ornátech poslouchají a radí se mezi sebou, zatímco jsou nahlas ?teny hereze Aria, který stojí jako by p?ed soudem. Konstantin je obvykle zobrazen na okraji obrazu, kde je informován o pr?běhu koncilu, spí?e ne? aby jej ?ídil. Západní zobrazení vychází z mnohem pozděj?ího západního chápání ekumenických koncil?.
Je d?le?ité pochopit vývoj ekumenických koncil? v neustále se rozdělujícím k?es?anském světě. Témě? ka?dý koncil, v?etně II. vatikánského koncilu (1962–1965), vyprodukoval disidenty, z nich? někte?í se stali schizmatiky a byli vylou?eni – ?asto vlastní vinou – ze spole?enství s ?ímskou církví.
A?koli to p?ímo nesouvisí s ekumenickým koncilem, vzájemná exkomunikace pape?e a ekumenického patriarchy v roce 1054, známá jako velké schizma, které zapo?alo formální odklon katolického Západu a pravoslavného Východu, vedlo pravoslavné k odmítnutí v?ech katolických v?eobecných koncil? po roce 1054 jako neekumenických z d?vodu neú?asti pravoslavných. Jak z technického, tak z teologického hlediska se jedná o zásadní bod.
Slovo ?ekumenický“ p?vodně ozna?ovalo v?e, co se týkalo v?ech k?es?an? z ?obydleného světa“ (?ecky ?oikumene“), kte?í byli ve spole?enství nebo shodě ve ví?e. Tragicky v?ak ka?dý ?ekumenický" koncil význam slova ?ekumenický“ zú?il a u?inil méně inkluzivním.
V 19. století si protestantské misijní skupiny za?aly uvědomovat, ?e témě? endemická rozt?í?těnost k?es?anství sni?uje d?věryhodnost evangelia. Rozkol mezi k?es?any nebyl situací, kterou bylo t?eba sná?et, ale h?íchem, který bylo t?eba p?ekonat. Pomalu se za?alo rodit hnutí za obnovení jednoty k?es?an?.
Dvě velké a stra?né války 20. století, vedené p?edev?ím, i kdy? ne výlu?ně, k?es?any, daly tomuto rodícímu se hnutí děsivý impuls. Mezi dal?ími iniciativami byla v roce 1948 zalo?ena 厂惫ě迟ová rada církví. Vydáním dekretu o ekumenismu ?Unitatis redintegratio“ na druhém vatikánském koncilu v roce 1964 se katolická církev zavázala k hledání k?es?anské jednoty. Do?lo v?ak k zajímavému jevu.
S tím, jak se k?es?ané zavázali k hledání jednoty, získalo slovo ?ekumenický“ nový význam, opa?ný k jeho p?vodnímu pou?ití. Zatímco po staletí bylo ekumenické setkání setkáním vě?ících, kte?í byli ve spole?enství, nyní znamenalo setkání vě?ících, kte?í sice je?tě nejsou ve spole?enství, ale doufají v jeho obnovení. ?Ekumenický“ koncil v Niceji nebyl ?ekumenický“ ve smyslu, jak jej chápou k?es?ané 21. století.
Cíl Niceje – jednota víry mezi k?es?any – z?stává, ale metodologie se změnila témě? o 180 stupň? a, pokud jsme up?ímní, musíme dodat, ?e se stále vyvíjí. Pape? Franti?ek a ekumenický patriarcha Bartoloměj z Konstantinopole k tomuto vývoji významně p?ispěli.
?asto se hovo?í o ekumenismu p?átelství. Je z?ejmé, ?e se oba tito mu?i vzájemně respektovali. Ani jeden z nich nezleh?oval teologické rozdíly, které je dělily. Ani jeden z nich nepopíral význam pokra?ujícího teologického dialogu. Oba v?ak chápali, ?e lidé se mohou li?it, a to i výrazně, a p?esto k sobě chovat hluboké p?átelství a náklonnost. Franti?ek a Bartoloměj nám ukázali, ?e nemusíme dosáhnout ?dokonalé jednoty“ – co? je mo?ná tak ?i onak spí?e eschatologický cíl – abychom se mohli mít rádi a spolupracovat na dosa?ení mnoha věcí, které jsou nám drahé a spole?né.
P?íkladem této nové formy ekumenického setkání jsou ka?doro?ní náv?těvy obou církevních p?edstavitel?. 29. ?ervna, na svátek svatých Petra a Pavla, patron? ?íma, vysílá ekumenický patriarcha delegaci, aby se zú?astnila oslav, jim? p?edsedá biskup ?íma. 30. listopadu, na svátek svatého Ond?eje, patrona Byzance (znovu zalo?ené Konstantinem jako Nový ?ím, ale bě?ně nazývané Konstantinopol a? do p?ijetí tureckého názvu Istanbul v roce 1930), vysílá biskup ?íma zvlá?tního vyslance, aby oslavil svátek patrona ekumenického patriarchátu, který nyní sídlí v nenápadném komplexu v ru?ném kulturním, ekonomickém a historickém hlavním městě Turecka.
1700 let je bezesporu dlouhá doba. Historie má velkou váhu a je lákavé nechat ji ovládnout tyto oslavy. Nicejský koncil je bezesporu historickou událostí. Stejně jako mnoho jiných nábo?enských událostí v?ak není pouze archivním záznamem. Nicejský koncil se týká minulosti, ale nejen minulosti, jak dokazuje změna v k?es?anském chápání významu slova ?ekumenický“. M??e ukázat novou cestu a poskytnout dne?ním k?es?an?m nový impuls a nástroje pro dal?í etapu na cestě k jednotě k?es?an?.
Poselství zesnulého pape?e Franti?ka k náv?těvě Konstantinopole v roce 2024 bylo výjime?né tím, ?e navrhl, aby obě církve toto výro?í oslavily spole?ně. Napsal: ?Blí?ící se 1700. výro?í prvního ekumenického koncilu v Niceji bude dal?í p?íle?itostí k vydávání svědectví o rostoucí jednotě, která ji? existuje mezi v?emi pok?těnými ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“
Nejde pouze o symbolické gesto, i kdy? je to symbol velmi silný. Je to praktický ?in, který ukazuje nejen opravdovou pouto lásky, ale také konkretizaci jednoty, která ji? mezi oběma církvemi existuje – a to je skute?ně d?vod k oslavě.
* Otec Elias D. Mallon, S.A., Ph.D., je zvlá?tním asistentem prezidenta CNEWA-Pontifical Mission.
Tento ?lánek byl p?vodně publikován v , ?asopise . V?echna práva vyhrazena. Neoautorizované publikování t?etími stranami není povoleno.
