杏MAP导航

Antonella Palermo - Vatikán

Jmenování monsignora Antuana Ilgita, SJ, apo?tolským administrátorem Anatolie, bývalého pomocného asistenta, navazuje na odkaz monsignora Paola Bizzetiho, rovně? jezuity, a znovu jej o?ivuje. Prvního rodilého tureckého biskupa Ilgita v?era 25. listopadu pape? Franti?ek jmenoval apo?tolským administrátorem sede vacante et ad nutum Sanctae Sedis církevní oblasti, kterou od roku 2015 vedl italský jezuita Bizzeti, jen? ve svých 77 letech podal rezignaci. Ilgit byl asistentem fará?e turecky mluvící katolické komunity ve farnosti Meryemana v Anka?e a ekonomem místní jezuitské komunity (2010-2011); animátorem komunity, ?lenem forma?ního týmu a spirituálem v Pape?ském mezioblastním seminá?i v Posillipo (2017-2020); lektor morální teologie a bioetiky na Pape?ské teologické fakultě v ji?ní Itálii (2017-2023); zástupce viká?e a biskupský kanclé? Apo?tolského vikariátu Anatolie (od roku 2022). Je mluv?ím Turecké biskupské konference, dále je zodpovědný za pastoraci mláde?e a povolání a p?edsedou Národní komise pro katechezi.

Jste prvním rodilým tureckým biskupem, jak toto jmenování vítáte?

D?věra, kterou do mě Svatá matka církev tímto jmenováním vkládá, spolu s neustálou blízkostí Svatého otce k vě?ícím anatolského apo?tolského vikariátu, vyjád?enou r?znými zp?soby, mě povzbuzují k je?tě usilovněj?í práci. Toto jmenování znamená autentické ocenění potenciálu a bohatství turecké církve. Skute?nost, která mě obklopuje, je pro mě neustálou výzvou, která mě v?dy posouvá směrem k lidem, chudým, vyděděným, uprchlík?m, mladým. Nyní, kdy? je mi svě?ena plná zodpovědnost za vikariát tak velký, jako je Itálie, a kdy? jsem dosud slou?il jako pomocný biskup, cítím se být stále více povolán být pastý?em, který je se svým lidem a mísí se v jeho ka?dodenním ?ivotě s oněmi t?emi vlastnostmi Hospodina, které velmi ?asto opakuje Svatý otec: blízkostí, milosrdenstvím a soucitem. Ná? vikariát pot?ebuje biskupa, který by pobýval na daném území; který by nebyl ani mana?erem, ani ú?edníkem, ale svědkem; který by nebyl autoreferen?ní, ale synodální, to znamená, ?e by p?ed rozhodováním naslouchal Duchu, který mluví k církvi a k těm, kdo církev tvo?í.

Jak roste katolická církev v Turecku?

Jak jsem ?ekl, je to církev, která má velký potenciál a velké bohatství. Je to církev, kterou nav?těvuje stále více mladých lidí, kte?í tou?í po změně, po mo?nosti p?ispět a slou?it. Je to církev, která je stále více schopna p?ijímat... tolik k?es?anských uprchlík?, afrických univerzitních student?, kte?í jsou katolíky; západních poutník?, kte?í jdou ve stopách apo?tola pohan?, a tolik dal?ích vyznava?? víry, kte?í z mé milované země u?inili ?svatou zemi církve“, jak ?íkával monsignor Luigi Padovese, kterého rád ?asto cituji. Je to církev, která se nepovy?uje, která bez k?iku, ve snaze ?ít Bo?í slovo, které posvěcuje a zachraňuje, vydává svědectví.

Jaké jsou plody dialogu s jinými církvemi a jinými nábo?enstvími?

Ekumenismus a mezinábo?enský dialog, tolik studovaný, o něm? byly napsány dokumenty, svazky a svazky, ?ijeme v ka?dodenním ?ivotě. Je to ekumenismus pro?ívaný v ka?dodenním ?ivotě mezi námi, katolickými pastý?i, pravoslavnými, apo?tolskými Armény a tak dále, vzájemně se ú?astníme oslav, akcí, dělíme se o své zdroje, ani? bychom něco po?ítali, ani? bychom něco o?ekávali na oplátku. Ekumenismus pro?ívaný také prost?ednictvím smí?ených rodin, které se jednu neděli ú?astní m?e v katolické farnosti, druhý týden v pravoslavné. Toté? platí i pro na?e muslimské bratry a sestry nebo bratry a sestry jiných vyznání: zde se dialog den co den týká nap?íklad otázek po?átku ?ivota. Sna?íme se soust?edit na věci, které nás spojují, ale rozhodně nep?ehlí?íme ty, které nás rozdělují. K tomu nám pomáhá empatické p?ijetí a respekt, smysl pro pohostinnost, zbo?nost a lásku, které jsou charakteristické pro tuto zemi. K?es?ané, muslimové, ?idé, jezídové, v?ichni jsme rovnoprávnými ob?any a v?ichni máme rádi tuto tureckou zemi, která je pro nás domovem.

Vá? zájem o mladé lidi je velmi výrazný. Jak jsou dnes svědky naděje v této zemi?

Kdo z?stane blízko mladým lidem, z?stane mladý! Církev, která jim umí z?stat nablízku, z?stane mladá a p?ita?livá. Moje zku?enost s nimi mě v?ak u?í, ?e musíme změnit sv?j pohled. Máme se od nich co u?it. Mladí lidé se svou inteligencí, zvědavostí a vynalézavostí rychle rostou. Kdybychom jim jako církev nebyli nablízku, nedokázali bychom tlumo?it jejich jazyk. Pot?ebují seriózní a věcné podněty, které se sna?í reagovat na onen neklid, jím? se vyzna?ují. Na druhé straně mě stále více zasahuje jejich touha po modlitbě, po eucharistické adoraci, po modlitbě r??ence.... Nechávám je, aby si to v?echno zorganizovali tak, aby zd?raznili nuance, které chtějí, aby tak p?evzali odpovědnost a za?ili krásu. A opakovaně mě ?ádají: ?Ot?e Antuane, a? se budeme zase v?ichni spole?ně modlit, chceme si zase v?echno p?ipravit sami.“ 

P?ed více ne? rokem a p?l do?lo k zemět?esení v Turecku. Jak pokra?uje rekonstrukce a jak vidíte její pr?běh vy?

?ijeme ve světě zachváceném běsněním, kde se v sou?asnosti odehrává tolik konflikt? a tolik katastrof, ?e se pozornost snadno a rychle p?esouvá z jednoho směru na druhý. To se nevyhnutelně stalo i rozsáhlé zóně zemět?esení, která je sou?ástí apo?tolského vikariátu Anatolie. Nicméně, i kdy? se o tom ji? nemluví, situace z?stává stále vá?ná se zjevnou nejistotou, zejména ve městě Antiochie, ?áste?ně v Iskenderunu, sídle na?eho vikariátu. Vláda se sna?í dělat, co m??e, zemět?esení postihlo geograficky obrovskou oblast. Stále máme p?ed sebou obnovu na?í katedrály a jsme v neustálém kontaktu s místními i centrálními ú?ady ve snaze co nejd?íve p?ekonat některé byrokratické potí?e. Musíme uznat, ?e ochota a dobrá v?le tu je, dialog je stále otev?ený. Ale mým hlavním zájmem je udr?et pohromadě ?ivé kameny, kterými jsou na?i vě?ící, k?es?ané, kte?í obývají tuto zemi u? dva tisíce let, skute?ná katedrála jsou oni. Po zemět?esení museli odejít do jiných měst pova?ovaných za bezpe?něj?í, ale abychom je dostali zpět, musíme jim nabídnout práci, ?koly, zdravotnická za?ízení, podporu, aby mohli obnovit své zni?ené domovy. Nyní mám Caritas Anatolia, která má nového ?editele a která je funk?něj?í, transparentněj?í, zamě?uje se na men?í, lokální projekty a cílí na skute?né pot?eby lidí. Postupovat jinak, ani? bychom to brali v úvahu, by byla velká ?koda pro v?echno, co tato místa tak drahá k?es?anství znamenají.

Jak pro?íváte blízkovýchodní konflikt? Jaké scéná?e vidíte?

Nem??eme, nemohu z?stat lhostejní k probíhajícím konflikt?m i proto, ?e se jako země nacházíme p?ímo v nich. Jako Kristovi u?edníci, kterým le?í na srdci mír, se m??eme postavit pouze na stranu těch, kte?í si mír p?ejí. Jak pape? témě? zoufale opakuje, ?válka je porá?ka“. Jen ten, kdo bojuje za skute?ný mír, bude skute?ným vítězem. Mám drahého izraelského p?ítele Mishu, který kv?li konfliktu musel zru?it svou svatbu a neví, kdy ji bude moci oslavit v prost?edí míru a radosti; palestinskou p?ítelkyni Salmu, která se u? nem??e vrátit do Evropy, aby dokon?ila doktorát; a v Bejrútu mám své jezuitské spole?níky, kte?í pod náporem bombardování nadále odhodlaně a obětavě pomáhají súdánským uprchlík?m. Blízký východ je ná? domov, svět je na?e spole?ná zahrada, ni?íme ná? spole?ný domov. Stvo?ení, které ni?íme, nám bylo dáno, abychom v něm ?ili jako děti, jako brat?i. Problém není v tom, ?e ignorujeme obě? na?eho Spasitele Je?í?e Krista na k?í?i, aby nás u?inil bratry, syny, aby nám dal sv?j mír, skute?ný mír. A? u? nedochází k ?ádnému vra?dění, ale a? v?ichni spole?ně vynikáme v lásce. K tomu jsme povoláni.

Jsou na místech svatého Pavla poutníci?

Poutě se obnovují a to je pro nás dobré. Díky Bohu, kromě katedrály nebyly po?kozeny budovy na?eho biskupství, tak?e se sna?ím, aby u nás v Iskenderunu pobývaly skupiny. V nadcházejících měsících budeme hostit ji? t?i velké skupiny poutník?, ?eholník? a ?eholnic, seminarist? a laik?, kte?í mají zájem znovu objevit ko?eny své víry. Tato touha je krásná. Rád bych v?echny pozval do na?eho domova, do Iskenderunu, slovy Rúmího: ? P?ij?, p?ij?, a? jsi kdokoli, p?ij?. Jsi pohan, modlá?, ateista? P?ij?! Ná? d?m není místem zoufalství, a i kdybys stokrát zradil slib... p?ij?“. I kdy? ji zni?ilo zemět?esení, tato země z?stává stále krásná, stále posvátná, také proto, ?e se zde otevírá a uzavírá Bible. Ti, kdo p?icházejí, někdy nechtějí odejít, a pokud náhodou odejdou, v?dy se chtějí vrátit. Dal?í pozvání, které chci vyslovit, je ur?eno mladým diecézním kně?ím, kte?í tou?í zasvětit sv?j ?ivot fidei donum. Stále mám farnost, která je u? několik měsíc? bez kněze, kde je dobrá skupina mladých, kte?í pot?ebují doprovázet. Někdy je t?eba vystoupit z vlastní reality, proto?e Pán nás v?dycky volá k hranicím, k p?eděl?m. "Církev vycházející" pape?e Franti?ka... Jako k?es?ané jsme v?dy poutníky.

Turecko je tranzitní zemí pro migranty, kte?í ?elí St?edozemnímu mo?i, aby se dostali do Evropy, se v?emi riziky s tím spojenými, ale je také hostitelskou zemí pro lidi prchající p?ed válkami, jako je ta v Sýrii. Jak se dnes místní církev vypo?ádává s touto do zna?né míry trpěnou lidskou mobilitou?

Jak jsem ?íkal, jednou z nejkrásněj?ích vlastností mé země je pohostinnost; doká?eme hostit ve velkém, i kdy? máme v rukou jen velmi málo. V?dycky s velkou vdě?ností a dojetím vzpomínám na v?echny ty chvíle, kdy moji rodi?e poskytovali i man?elskou postel na?im host?m, kte?í p?ijeli z Německa, kde jsem se narodil, proto?e moji rodi?e do Německa emigrovali. Oni pak spali na podlaze. Tak?e pohostinnost je posvátná a celý národ o tom podal velké svědectví, kdy? p?ijal tolik Sy?an?, ale také Irá?an?, Íránc?, Afghánc?, dokonce i Ukrajinc? a Rus?. P?i pomy?lení na tragédii v Cutru i jinde mi srdce plá?e, proto?e tě?ko ztoto?ňuji modré St?edozemní mo?e svého dětství, kam jsem chodíval s otcem rybá?em ryba?it, s mo?em, které pohlcuje tisíce ?ivot?. Nejsou to ?ísla, v?ichni mají jméno, tvá?, p?íběh, v?ichni jsou milováni, tou?í po nich Pán Je?í?. Ano, zavazujeme se, ?e p?ijmeme ty, kte?í nemají jinou mo?nost ne? opustit svou zemi, ale to nesta?í. Nesta?í jim dát oble?ení, jídlo, hra?ky. Turecká církev, zdánlivě malá a s malými zdroji, vynakládá velké úsilí, aby je nejen hostila, ale p?edev?ím aby se cítili sou?ástí domorodého k?es?anského spole?enství. Bohu?el se zdá, ?e p?es v?echny pokusy dostat se na druhou stranu budou umírat i nadále; ké? jim Maria, hvězda mo?ská, pom??e, aby se nikdo z nich neztratil, u? nikdy.

Jak se p?ipravujete na jubileum? Máte pocit, ?e nám m??ete vyprávět nějaký konkrétní p?íběh plný naděje?

Vzhledem k tomu, ?e jsem vzal do Lisabonu skupinu 40 mladých lidí, skupinu reprezentující celou tureckou církev, latinské katolíky, Sy?any, Chaldejce, Armény, neofyty a katechumeny, p?ipravujeme se také na Jubileum mláde?e, které se uskute?ní na konci ?ervence. P?ed cestou do ?íma v?ak v na?em vikariátu uskute?níme p?ípravnou cestu s r?znými etapami. Je t?eba p?ipravit ?srdce“ mladých lidí a poslední encyklika Svatého otce , nám k tomu nabízí krásnou mapu s p?esným kompasem, kterým je Nejsvětěj?í Srdce Je?í?ovo: ?Tam, v tomto Srdci, kone?ně poznáváme sami sebe a u?íme se milovat“. Dne?ní mladí lidé, kte?í jsou schopni tolika věcí, ?asto nedoká?ou rozpoznat a ocenit sami sebe. Budu je osobně doprovázet a stát jim po boku, abychom spole?ně objevili pravou lásku, jak nás miloval On. Krásný p?íběh k vyprávění? Kostelík kapucínského klá?tera v Antiochii se p?ipravuje na slavení váno?ní m?e. Kapucíni se tak usilovně sna?ili zacelit rány tohoto kostelíka, který byl po?kozen zemět?esením, a proto jsme jej ur?ili jako jubilejní kostel anatolského vikariátu. Kostelík ve městě Antiochie, témě? zcela zni?eném zemět?esením, se tak stane jubilejním znamením nového za?átku.