Synoda, Tom¨¢? Hal¨ªk: °ä¨ª°ù°ì±ð±¹ doprov¨¢zej¨ªc¨ª
Pracovní setkání evropských delegát? druhého zasedání celosv¨§tové synody se koná v t¨§chto dnech na Katolické univerzit¨§ v Linci za ú?asti p?edstavitel? Generálního sekretariátu synody, CCEE (Rady evropských biskupských konferencí) a COMECE (Rady biskupských konferencí zemí EU), biskup?, teolog?, p?edstavitel? ?ád? i laických iniciativ a hnutí. Mons. Halík byl pov¨§?en (podobn¨§ jako p?i evropském kontinentálním synodu v Praze a p?i celosv¨§tovém synodu fará?? v ?ím¨§) o úvod a duchovní doprovázení t¨§chto synodálních jednání.
Tomá? Halík
Katolicita a ekumenicita
Synodální reforma církve p?edstavuje rozsáhlej?í a náro?n¨§j?í úkol ne? jen prom¨§nit rigidní klerikální systém v flexibilní sí? komunikace uvnit? církve. Je t?eba v¨§novat v¨§t?í pozornost p?edpoklad?m a ?ir?ímu kontextu synodální prom¨§ny.
Cesta synodální obnovy je p?edev?ím cestou na?eho dialogu s Bohem; jde o p?echod od monologického, sebevzta?ného zp?sobu ?ivota a my?lení ke kontemplativnímu a dialogickému. Sna?íme se spole?n¨§ hledat Bo?í odpov¨§di na na?e vá?né otázky, a p?itom se vzájemn¨§ posilovat sdílením svých zku?eností, charismat a kompetencí. Nejprve je t?eba si pokorn¨§ p?iznat hranice své osobní i skupinové perspektivy, dát do závorky své p?edsudky a kulturní stereotypy a roz?i?ovat svou perspektivu participací na zku?enosti druhých.
Synodalita je spole?ná cesta (syn hodos): má obnovit, o?ivit a prohloubit komunikaci, a to nejen uvnit? církve. Jde zárove¨¾ o schopnost církve komunikovat s ostatními systémy ve spole?nosti, s ostatními kulturami a nábo?enstvími, s celkem lidské rodiny i s planetou, kterou obýváme; vnímat pokra?ující symfonii stvo?ení.
Synodalita je cestou rozvíjení katolicity (univerzality) k?es?anství. Katolicita, stejn¨§ jako jednota, svatost a apo?tolský charakter byla dána církvi jako dar Ducha a zárove¨¾ jako úkol na cestu d¨§jinami a? k jejich eschatologickému cíli. Druhý vatikánský koncil ukázal, ?e projevem katolicity církve je její ekumenicita, ekumenická a mezinábo?enská spolupráce. Pape? Franti?ek obohacuje chápání katolicity a ekumenicity d?razem na ekologickou odpov¨§dnost - pé?i o to, aby celá planeta se znovu stávala ?oikumené¡°, obyvatelným prostorem.
Kultura rozli?ování
K ekumenicit¨§ nále?í otev?enost. Ta v?ak neznamená naivní a nekritickou konformitu v??i na?emu okolí. Jde o otev?enost v??i dynamice Ducha svatého.
Je t?eba pe?liv¨§ rozeznávat ducha doby (Zeitgeist), který je povrchní ??e?í toho sv¨§ta¡° (ve?ejného mín¨§ní, reklam, ideologií a pr?myslu zábavy) od znamení doby, která jsou ?e?í Bo?í skrze události ve sv¨§t¨§, skrze hlubinné zm¨§ny ve spole?nosti a kultu?e. Synodální cesta je cesta duchovního rozli?ování. Zejména jezuitská spiritualita nabízí metody duchovního rozli?ování, nap?. v podob¨§ ?examen¡°, pravidelné reflexe obsah? na?í mysli, my?lenek a emocí, jimi? reagujeme na vnit?ní i vn¨§j?í podn¨§ty. Um¨§ní duchovního rozli?ování je plod kontemplativního p?ístupu ke skute?nosti, kontemplativní modlitby.
V epo?e modernity k?es?anství ztratilo svou kulturn¨§-politickou roli nábo?enství (religio) ve smyslu integrující role celé spole?nosti (religio ve smyslu religare, znovu spojovat). Synodální reforma m??e církev p?ipravit pro kulturní úlohu nábo?enství v jiném smyslu, ve smyslu slovesa re-legere (znovu ?íst). Církev m??e být ?kolou ?nového ?tení¡°, nové hermeneutiky, nové, hlub?í interpretace Bo?í ?e?i, Bo?ího sebesdílení. ?kolou kontemplativního p?ístupu ke skute?nosti.
B?h, kterého vyznáváme, mluví v mnohohlasu Písma a mnohohlasu tradice. Mluví skrze u?itelskou autoritu pastý?? a teolog? i skrze nonkonformní a mnohdy nevítané hlasy prorok?. Mluví skrze mystiky i skrze ka?dodenní praxi Bo?ího lidu (?consensus fidelium¡°). Mluví skrze ?znamení doby¡° - skrze události v d¨§jinách, spole?nosti a kultu?e. Semena jeho Slova jsou bohat¨§ rozeseta do polí r?zných kultur, nacházíme je i ve filozofiích, nábo?enstvích a um¨§lecké tvorb¨§ po celé planet¨§. Vydat se na cestu synodální obnovy znamená odvahu nechat se vést p?es mnohé hranice dynamikou Ducha, o n¨§m? Je?í? ?íká, ?e ?nevíme, odkud p?ichází a kam jde¡°.
Církev jako pokra?ující událost vzk?í?ení
V d¨§jinách církve pokra?uje a rozvíjí se velikono?ní drama k?í?e a vzk?í?ení. Na tomto d¨§ji má církev ú?ast nejenom skrze liturgické slavení, nýbr? i skrze události svých d¨§jin. Také skrze smrt a zánik mnoha svých podob ¨C v oblasti institucionální, naukové i spirituální - se církev podílí na Kristov¨§ k?í?i, utrpení a smrti. Tajemství k?í?e nelze lacin¨§ vyprazd¨¾ovat; bez smrti není vzk?í?ení.
Jako Kristovo vzk?í?ení nebylo pouhou resuscitací, návratem do minulé podoby, nýbr? bylo p?ekvapující prom¨§nou, tak je tomu i s ka?dým probuzením církve k novému ?ivotu. Církev je ?stále se obnovující¡° (semper reformanda), ale ono ?semper¡° (neustále) má svou dynamiku.
D¨§jiny církve nejsou jednosm¨§rným ?pokrokem¡°, nýbr? dramatem.
Pokra?ující událost Vzk?í?ení (ressurectio continua) se d¨§je v p?íb¨§zích konverze v ?ivotech jednotlivc?, i spole?enství k?es?an?, v konverzi církve, k ní? vyzývá pape? Franti?ek. Nyn¨§j?í synodální obnova je kairos, ?as p?íle?itosti ¨C p?íle?itosti k transformaci, obnov¨§, k dal?í z mnoha velkých konverzí v d¨§jinách církve.
Synodální obnova a její p?eká?ky
Synodální reforma musí být n¨§?ím víc, ne? pouhým pokra?ováním linie druhého vatikánského koncilu. Má otev?ít prostor pro misii církve v postmoderní dob¨§ radikální plurality.
Pape? Franti?ek ozna?uje synodální reformu za program pro celé t?etí tisíciletí. Synodalita má být trvalou podobou církve po celé její dal?í d¨§jiny - a? k jejich kone?nému eschatologickému zavr?ení. Je to cesta d¨§jinami do Bo?ího náru?í.
Z toho plyne, ?e ka?dé stádium na této cest¨§ je nedokonalé a musí být otev?ené dal?ímu vývoji. Pova?ovat n¨§jaký konkrétní stav spole?nosti a církve, teologického ?i v¨§deckého poznání za kone?ný, dokonalý a nezm¨§nitelný znamená podlehnout poku?ení triumfalismu.
Triumfalismus spo?ívá v zám¨§n¨§ sou?asného nedokonalého stavu církve v d¨§jinách (ecclesia militans) za její eschatologickou podobu, dokonalou církev svatých v nebi (ecclesia triumphans). Herezi triumfalismu ?asto doprovázejí paternalismus, klerikalismus, fundamentalismus a tradicionalismus.
Paternalismus zapomíná na to, ?e církev u?ící musí být stále také církví u?í se; ?e v církvi je jeden Otec a jeden U?itel, Kristus ¨C a my v?ichni jsme brat?i a u?edníci. Klerikalismus je projevem ?sv¨§tskosti¡° ¨C chápe autoritu v církvi jako sv¨§tskou moc, nikoliv jako slu?bu. Nositelé této slu?by se pak chovají jako ?vládnoucí t?ída¡° ?i vy??í kasta, odd¨§lená mnoha zp?soby svého jednání a ?ivotního stylu od celku Bo?ího lidu.
Fundamentalismus zapomíná na to, ?e zde vidíme a chápeme ?jen ?áste?n¨§, jako v zrcadle a v hádankách¡° (1Kor 13,12). Fundamentalista nechápe obrazy, které nám p?edkládá Písmo a Tradice, jako ikony k meditaci, jako prost?edky k adoraci Tajemství, nýbr? bere je jako idoly, modly, které u? nepot?ebují dal?í interpretaci. Fundamentalismus se dopou?tí idolatrie, objektivizace a zplo?t¨§ní tajemství víry, jeho spoutávání do tvaru uzav?eného ideologického systému.
Tradicionalismus je pop?ením smyslu tradice jako ?ivého, tvo?ivého p?edávání víry. Je herezí v p?vodním smyslu tohoto slova, svévolným vybíráním - vytrhuje ur?itou d¨§jinn¨§ podmín¨§nou podobu církve nebo její nauky z kontextu a absolutizuje ji. V¨§rnost obsahu víry je závazkem odvá?n¨§, tvo?iv¨§ a zodpov¨§dn¨§ o?ivovat a prom¨§¨¾ovat formy jejího vyjád?ení tak, aby umo?¨¾ovaly srozumitelné a v¨§rohodné p?edávání obsahu a skute?ného smyslu sv¨§?eného poselství, aby nabízely stále hlub?í porozum¨§ní jeho nevy?erpatelnému bohatství.
V?echny pokusy spoutat svobodu Bo?ího Ducha, redukovat bohatství jeho sebevyjád?ení a uzav?ít je do pevného, uzav?eného ideologického systému se vystavují riziku nejt¨§??ího h?íchu: h?íchu proti Duchu svatému.
V¨§rnost znamená trp¨§livost
Je t?eba se zárove¨¾ bránit naivní p?edstav¨§, ?e uzdravení, smí?ení a návrat v¨§rohodnosti církve je mo?né rychle dosáhnout n¨§kolika reformními kroky, zejména reformou vn¨§j?ích institucionálních struktur církve. Povrchní ?progresismus¡° a konzervativní tradicionalismus sdílejí stejný osudový omyl ¨C p?ece¨¾ují roli institucionálních struktur. Jedni si slibují záchranu a uzdravení církve od zm¨§n t¨§chto struktur, druzí od jejich zachování ve stávající podob¨§. Oba p?ístupy v?ak z?stávají na m¨§l?in¨§, proto?e p?ehlí?ejí to skute?n¨§ podstatné.
To podstatné je vnit?ní prom¨§na, obnova mysli podle smý?lení Kristova. ±Ê°ù´Ç³¾¨§²Ô²¹, metanoia, byla klí?ovým tématem prvních Je?í?ových programatických kázání a z?stává náro?ným a trvalým úkolem pro církev jako celek.
O?ekávání viditelných (tedy p?edev?ím vn¨§j?ích, institucionálních) zm¨§n brzy po dvou synodálních zasedáních v ?ím¨§ je nereálné. Jak p?edstava, ?e velké zm¨§ny m??e a má provést výlu?n¨§ ?i p?edev?ím hierarchie, tak stálá kritika hierarchie, plynoucí z frustrace tohoto o?ekávání, jsou paradoxn¨§ projevem klerikalismu, toti? p?ece¨¾ování role hierarchie. Synodální reforma nezpochyb¨¾uje kompetenci a odpov¨§dnost ú?edních nositel? autority (p?edev?ím biskup?), av?ak roz?i?uje podíl zodpov¨§dnosti ostatních k?es?an? na procesu rozli?ování. Ten pak musí p?edcházet ka?dému vá?nému rozhodování v církvi. Této souh?e uvnit? církve, kompatibilit¨§ charismat a odpov¨§dností, je t?eba se u?it.
Slu?ba duchovního doprovázení
?ímský podklad pro jednání synody (Instrumentum Laboris) p?iná?í významné podn¨§ty, které jsou u? nyní zralé k realizaci. Krom¨§ u? z?ízené slu?by akolyt? a katechetist? (která nap?. umo?¨¾uje kvalifikovaným laik?m, mu??m i ?enám, kázat p?i eucharistické bohoslu?b¨§) se navrhuje z?ízení dal?ích slu?eb jako »å´Ç±è±ô²Ô¨§²Ô&¾±²¹³¦³Ü³Ù±ð; t¨§ch, které vy?adují sv¨§cení.
Navrhuji, aby hlavní z nich byla slu?ba duchovního doprovázení. Tato slu?ba zahrnuje v?echny hlavní prvky synodality ¨C naslouchání, otev?enost pro p?sobení Ducha svatého, duchovní rozli?ování a spole?né hledání správné volby. Je to cesta objevování Bo?í p?ítomnosti a bo?í aktivity v lidských ?ivotech, a to i v ?ivotech ?nenábo?enských lidí¡°.
N¨§kte?í dnes slu?bu duchovního doprovázení o?ekávají bu? od kn¨§?í p?i svátosti pokání nebo od psychoterapie. M??eme zde najít ur?ité podobnosti nebo i ?áste?né p?ekrývání, av?ak duchovní doprovázení má své poslání, které není zastupitelné ani psychoterapií, ani svátostí smí?ení. Slavení svátosti smí?ení je dnes z ?ady vá?ných d?vod? v mnoha zemích v krizi; mnozí ji nepraktikují nebo vyu?ívají z?ídka, ?asto povrchn¨§ jako pouhý zvyk ?i spí?e nep?íjemnou povinnost ne? jako osvobozující setkání s Kristem. Je t?eba té? vzít vá?n¨§ d?sledky toho, ?e ?e pokud brzy nedojde k velkým zm¨§nám v praxi výb¨§ru, formace a stylu práce kn¨§?í, bude po?et kn¨§?í ve velké ?ásti sv¨§ta dále drasticky klesat a svátost smí?ení ve stávající podob¨§ bude pro mnoho v¨§?ících nedostupná.
I kdy? je t?eba v?em kandidát?m kn¨§?ství poskytnout jistou kvalifikaci pro duchovní doprovázení i v rámci obvyklé farní pastorace, není realistické o?ekávat, ?e v?ichni ordinovaní slu?ebníci církve budou schopni vykonávat tuto slu?bu zp?sobem, odpovídajícím pot?ebám lidí dne?ní doby. Proto pova?uji za nezbytné rozvíjet slu?bu duchovního doprovázení jako samostatnou slu?bu v církvi, která nevy?aduje nutn¨§ svátost ordinace (kn¨§?ské sv¨§cení), av?ak vy?aduje nutn¨§ nejen osobní charisma, zku?enosti a vhodné osobních kvality doprovázejících, tak také specifické vzd¨§lání jak v n¨§kolika teologických oborech, tak ve spole?enských v¨§dách. Proto je t?eba rozmno?ovat po?et teologických fakult a dal?ích vzd¨§lávacích institucí, nabízejících kvalitní kursy p?ípravy laik? pro duchovní doprovázení, jejich trvalé vzd¨§lávání a supervizi.
Krom¨§ farností bude t?eba zakládat centra spirituality, duchovních cvi?ení, duchovního doprovázení a pastorálního poradenství. Práv¨§ v t¨§chto centrech by té? m¨§lo trvale pokra?ovat setkávání synodálních skupin, které v atmosfé?e modlitby a kontemplace budou sdílet své zku?enosti a hledat ?e?ení problém? v osobních ?ivotech i v církvi. Tato duchovní centra by m¨§la být dostate?n¨§ otev?ená, vyvarovat se poku?ení sektá?ství a elitá?ství.
V na?í dob¨§ na ?íze¨¾ po spiritualit¨§ zareagoval - d?íve ne? církev - "trh s nábo?enským zbo?ím". Zaplavil ná? sv¨§t bohatou nabídkou ezoteriky, magie, okultismu, laciných imitací orientálních spiritualit a starých pohanských kult?. Proto na tomto poli je t?eba pe?livého duchovního rozli?ování, abychom se vyhnuli jak xenofobii k?es?anských fundamentalist?, tak nekritickému povrchnímu synkretismu.
Doprovázení jako politický úkol církve
Slu?ba duchovního doprovázení nespo?ívá jen v doprovázení jednotlivc?. Církev má ve sv¨§t¨§ také ?politické¡°, terapeutické a prorocké poslání. Vztah církve a sv¨§ta se v d¨§jinách prom¨§¨¾uje a teologie to musí trvale reflektovat.
Synodální reforma církve p?edpokládá reformu teologického my?lení: p?echod od statického my?lení v kategoriích nem¨§nných p?irozeností k d?razu na dynamiku vztah?, na nezbytnost jejich stálé obnovy a prohlubování. V centru k?es?anského chápání Boha je Trojice ¨C B?h jako vztah. ?P?irozeností Boha¡° je ?ivot ve vztazích. B?h stvo?il ?lov¨§ka ke svému obrazu: ?p?irozeností ?lov¨§ka¡° je tedy ?ivot ve vztazích, bytí s druhými a pro druhé, sdílení na spole?né cest¨§ (syn hodos). P?echod od my?lení v kategoriích statických, nem¨§nných p?irozeností k d?razu na kvalitu vztah? zahrnuje jak obnovu chápání církve (eklesiologie), tak k?es?anské etiky v?etn¨§ etiky sexuální a politické. P?itom nelze ignorovat poznatky p?írodních ani spole?enských v¨§d.
Církev má být spole?enstvím poutník? (communio viatorum) proto, aby p?ispívala k prom¨§n¨§ sv¨§ta, celé lidské rodiny, ve spole?enství cesty, aby pomáhala prohlubovat dynamiku sdílení. Synodalita je nejen posláním církve, nýbr? úkolem pro celé lidstvo a celé jeho d¨§jiny.
Synodální obnova církve nemá být kopírováním demokratického systému ve smyslu vlády v¨§t?iny ani kopírováním toho typu a stavu demokracie, jak ji vidíme na dne?ní politické scén¨§. Princip synodality by naopak mohl být inspirací k obnov¨§ politické demokracie, k pé?i o to, co dne?ní demokracii schází a pro? je tak zranitelná populismem a atraktivitou autoritativních systém?, úsp¨§chy diktátor? jako Putin ?i populist? a demagog? jako Orbán a Fico, ale také Trump a americká i západoevropská krajní nacionalistická pravice, ?asto zneu?ívající nábo?enskou rétoriku.
Proces globalizace se ocitl v krizi zejména proto, ?e technologické, ekonomické a informa?ní propojení nedokázalo (a samo dokázat nemohlo) vytvo?it v globálním m¨§?ítku v¨§domí sounále?itosti a spoluodpov¨§dnosti. ?ádný politický re?im, ?ádná ideologie a ?ádné nábo?enství ?i teokratický stát nemohou nabídnout vn¨§j?í rámec pro spolu?ití mno?ství tak rozdílných kultur a civilizací, do?adujících se svého svobodného rozvoje.
Politickou úlohou k?es?anství není nabízet ?i dokonce vnucovat k?es?anství v podob¨§ ideologie, nýbr? svou synodální reformou být inspirací k úsilí o novou kvalitu vztahu mezi lidmi, kulturami, nábo?enstvími a státy.
Vizí druhého Vatikánského koncilu byl dialog - dialog mezi církví a sv¨§tem, mezi církvemi, nábo?enstvími, kulturami, národy a civilizacemi. Av?ak dnes dialog jako?to vztah mezi odd¨§lenými subjekty u? nesta?í. Církev musí dnes do sv¨§ta vná?et víc ne? dialog ¨C toti? inspiraci ?ivotem Trojice. Synodalita jako spole?ná cesta sm¨§?uje k hlub?í vzájemnosti ¨C k té, kterou teologie Trojice nazývá perichoresis, vzájemné prostupování bez smí?ení a ni?ení identity. Je to cesta p?ekonávání v?ech odd¨§lujících hranic, hledání spole?ného základu: Boha, který je v?echno ve v?em.
