Duchovní proměna mladé Japonky: Kdy? víra o?ivuje znuděné srdce
Keiko Muneyuki
K mému setkání s Dílem nazaretským, které mě p?ivedlo k setkání s Kristem, do?lo ve 23 letech, kdy? jsem za?ala pracovat. A?koli jsem ji? nebyla dítětem, byla jsem povrchní dospělá, která, ani? by na?la smysl ?ivota, si myslela, ?e ?ivot je zabíjením ?asu a kon?í osamělou smrtí.
V tém?e roce, kdy jsem za?ala pracovat, p?i?la do stejné nemocnice pracovat dívka podobného věku jako já. Kdy? studovala na univerzitě, byla aktivní v The Others, studentské organizaci Díla. Po ukon?ení studia se nadále aktivně ú?astnila charitativních bazar? a studijních skupin. Byla velmi nad?ená, zvala své kolegy na akce Díla a v létě svedla velkou bitvu se svým ?éfem a ?editelem, aby mohla jet do Itálie (v této nemocnici, kde si ?lověk nemohl vzít t?i dny volna). Samoz?ejmě to proběhlo v klidu a a? mnohem později jsem zjistila, ?e ono léto, o kterém tvrdila, ?e se vrátila k rodině, byla ve skute?nosti daleko, a to v Itálii.
Jednou během polední pauzy, kdy? jsme někte?í z nás spole?ně obědvali, mi tato dívka navrhla, abychom se zdarma podívali na pěkný film, a proto?e jsem si myslela, ?e by to bylo u?ite?né pro budování "dobrých vztah?" s mými kolegy v práci, rozhodla jsem se nav?tívit filmové fórum, abych tak zabila nějaký ?as. Byl to starý ?ernobílý film "Ikiru" ("?ít") od Akiry Kurosawy. Zaujala mě scéna, kdy se hlavní hrdina, kterému zbývá jen pár dní ?ivota, rozhodne poprvé ?elit svému ?ivotu a udělat něco pro druhé: v tu chvíli se kdesi ozve narozeninová píseň.
Dal?í věc, která mě zasáhla, byla laskavost p?ítomných lidí a zp?sob, jakým se věnovali druhým. Dívali se mi do o?í a se zájmem a úsměvem poslouchali nudné věci, které jsem jim vyprávěla. Jsem od p?írody plachý ?lověk a nemám schopnost p?evzít iniciativu, p?íjemně konverzovat s novými známými; ale kdy? jsem byla s těmito lidmi, cítila jsem se, nevím pro?, jako bych se vrátila mezi p?átele, kte?í mi chyběli.
Od té chvíle jsem za?ala nav?těvovat některé dobro?inné bazary a studijní krou?ky, do kterých mě má kolegyně uvedla, abych i já mohla být sou?ástí tohoto okruhu "starých" p?átel. Později jsem se dozvěděla, ?e moje kamarádka p?edtím pozvala dal?í kolegyni, a to s vět?ím nad?ením, ne? to udělala se mnou. Druhá kolegyně byla iniciativní, zajímala se o v?echno a byla schopna se sp?átelit s kýmkoli na prvním setkání. Zú?astnila se několika akcí Díla, ale po nějaké době se u? neukázala.
Náhodou jsem se právě toho oběda zú?astnila. Byla jsem tam tak?íkajíc navíc, ale nakonec jsem tam nějak z?stala. "To, ?e jsi z?stala, dokazuje, ?e si lidi nevybírám já," ?ekla mi kamarádka se smíchem.
P?esto?e jsem se později setkání Díla ú?astnila u? jen p?íle?itostně, cítila jsem se na nich dob?e. Bylo mi jasné, ?e "Je?í? Kristus" je st?edem jejich jednání a my?lení. V té době jsem nebyla k?es?ankou a v nic jsem horlivě nevě?ila. Moje rodina pat?ila k zenovému buddhismu, ale jen ze slu?nosti jsem na poh?bech p?ednesla několik súter. Tehdy jsem se o ostatní lidi p?íli? nezajímala a up?ímně ?e?eno mi bylo jedno, jakého jsou nábo?enství. Bylo mi jedno, jestli jsou k?es?ané, buddhisté nebo muslimové, a naopak jsem si myslela, ?e do tohoto světa nikdy pat?it nebudu.
?ím více jsem se v?ak dozvídala o jejich zp?sobu ?ivota, tím více jsem jim záviděla jejich zp?sob ?ivota: zdálo se mi, ?e mají v ?ivotě něco pevného a spolehlivého. Zejména kniha Giovanniho Rivy "K?es?anská antropologie", kterou jsme ?etli ve studijní skupině, mi napověděla, ?e existují ur?ité odpovědi (které jsem p?estala hledat) na otázky týkající se ?ivota a ?e mohou vyplnit prázdnotu v mém srdci, kterou jsem ve svém ?ivotě poci?ovala. Za?ala jsem tedy tou?it po tom, abych tyto odpovědi poznala.
Dva roky po tomto setkání jsem se rozhodla poprvé nav?tívit Itálii. Jak ji? bylo ?e?eno, moje zaměstnání mi neumo?ňovalo ?erpat dlouhou dovolenou, ale díky r?zným p?íznivým okolnostem jsem si mohla vzít několik dní volna. P?esto?e jsem byla v Evropě poprvé a moje jazykové znalosti byly chabé, proto?e jsem se jazyky dob?e neu?ila, okam?itě jsem k lidem z Díla, které jsem poprvé potkala a kte?í pocházeli z Itálie a St?ední Ameriky, pocítila stejnou d?věrnost jako k těm v Japonsku. V Itálii jsem mohla z?stat jen asi t?i dny, ale bylo mi tak dob?e, jako nikdy v ?ivotě.
Po návratu do Japonska jsem za?ala chodit s japonskými p?áteli do kostela a ?asto jsem nav?těvovala studijní skupiny. Po několika letech jsem se rozhodla p?ijmout k?est. Během této doby jsem od svých p?átel dostávala r?zné nabídky, které změnily m?j ?ivot a postupně posílily mou d?věru v Je?í?e Krista. S jistotou jsem p?itom cítila, ?e rezignace a úzkost, které jsem poci?ovala v??i ?ivotu, postupně mizí. K?est tedy nikdy nebyl ně?ím, k ?emu by mě někdo nutil, ale ně?ím, co jsem chtěla udělat p?irozeně.
Ne?lo o to, ?e bych Bibli p?e?etla od obálky k obálce, ani jsem neznala to podstatné z katolického nábo?enství, ale moji p?átelé mě nau?ili něco d?le?itěj?ího: ?ít ve spole?enství. Díky tomuto setkání jsem měla pocit, ?e mi byly dány druhé narozeniny, podobně jako hlavnímu hrdinovi filmu "?ít".
A nebyla jsem jediná, kdo změnil sv?j ?ivot. Moji rodi?e, kte?í byli z?ásti zen-buddhisté, konvertovali ke katolictví. Nikdy jsem je v?ak nep?esvěd?ovala ani neverbovala; vlastně jsem rodině nikdy ne?ekla, ?e chodím do kostela nebo ?e se chci nechat pok?tít. Stydím se ?íci, ?e jsem s rodi?i, zejména s otcem, neměla dobrý vztah; kdy? jsem byla doma, témě? jsme spolu nemluvili.
Na konci roku, kdy? jsem v létě poprvé odjela do Itálie, jsem se rozhodla opustit d?m rodi?? a ?ít sama. Rodi?e popravdě ?e?eno chtěli, abych se co nejd?íve vdala, ale kdy? jsem odcházela z domova, ?ekla jsem matce, ?e jsem si nedávno na?la několik d?le?itých katolických p?átel a ?e se mohu kone?ně tě?it na ?ivot a ?e chci o svém ?ivotě rozhodovat sama.
Jednoho dne, o nějaký ?as později, kdy? jsem se vrátila dom?, mě p?ekvapilo, ?e na k?esle, kde obvykle sedávám, le?í katolické noviny, které informují o zvolení pape?e Franti?ka. Katolické noviny u nás doma neodebíráme. M?j otec, který se zajímal o nejr?zněj?í zprávy, v?ak v?dy ?etl a listoval v r?zných ?asopisech a novinách. U stolu toho ve?era otec velmi p?irozeně hovo?il o tom, jak se podle něj pape? Franti?ek li?í od p?edchozích pape?? a jak jeho postavení pape?e ovlivní svět. P?ekvapilo mě, ?e se otec zajímá o katolické novinky, a trochu se mi ulevilo, ?e jeho p?ístup nebyl negativní. Poka?dé, kdy? jsme se viděli, se zdálo, ?e otcovy znalosti k?es?anství a úcta k pape?i Franti?kovi rostou.
Neměla jsem v úmyslu informovat rodi?e, ?e p?ijmu k?est, ale na návrh svých p?átel jsem se rozhodla pozvat je na k?estní ob?ad. Cítila jsem se velmi rozpa?itě, kdy? jsem chtěla, aby rodi?e byli p?ítomni tomuto d?le?itému ob?adu, ale nakonec mi otec ?ekl: ?Nedávno jsem zjistil, ?e k?es?anství je velmi hluboké. Neuva?ujeme o tom, ?e bychom se nechali pok?tít, ale vím, ?e sis vybrala dobrou věc. Gratuluji.“ Otec byl pok?těn o dva roky později.
Neměla jsem o tom tu?ení, ale m?j otec se p?ed několika lety zapletl do majetkových problém? svých rodi?? (tj. mých prarodi??) a byl vy?erpaný z ?e?ení tohoto problému a dlouhé a vyhrocené aféry. Tehdy náhodou procházel kolem katolického kostela a sly?el zpěv p?i m?i, a tak ve?el do kostela a vplí?il se do rohové lavice, aby sledoval m?i. Později k němu promluvil kněz tohoto kostela, co? ho p?imělo k ?astým náv?těvám kostela a zdá se, ?e tím pro něj nastalo období klidu.
Kupodivu jsme se s otcem setkali s Je?í?em ve stejnou dobu a velmi odli?ným zp?sobem, ale kdybych se nedala pok?tít a nep?edstavila ho svým p?átel?m, mo?ná by pro něj byl Je?í? Kristus jen nezú?astněným kolemjdoucím. M?j otec si v?ak nyní u?ívá ?ivota mnohem aktivněji a ?ivěji, ne? jsem si kdy v minulosti dokázal p?edstavit, a zapojuje do svých poutí a dal?ích aktivit i mou matku.
Te?, kdy? máme oba v ?ivotě něco jistého a spolehlivého, jsme se oba znovu narodili do klidného a svobodného ?ivota, který jsme si d?íve nedokázali p?edstavit.
