Kardinál De Kesel: K?es?an ve světě, kter? u? není k?es?ansk?
Alessandro Di Bussolo - Vatican News
Lze je?tě být k?es?anem ve světě, který u? k?es?anský není? Tuto otázku si klade belgický teolog a biblista Jozef De Kesel, kardinál a emeritní arcibiskup bruselsko-malinský, jeho? italský p?eklad knihy, která ji? vy?la francouzsky v roce 2021, "Foi e religion dans une société moderne", vydalo nakladatelství Libreria Editrice Vaticana s titulem, který zní: "K?es?ané ve světě, který u? takový není". Kardinál, který se 30. zá?í zú?astní konzisto?e a poté synody, je? bude zahájena 4. ?íjna, ?íká, ?e ano, pokud p?ijmeme, obydlíme a oceníme sou?asnost takovou, jaká je. A svěd?it o evangeliu ve světě s esencialitou. Tedy "hledat Boha, naslouchat jeho slovu; odpovídat mu modlitbou a liturgií, dík?vzdáním a chválou; ?ít v bratrské lásce a solidaritě s pot?ebnými". To pro kardinála De Kesela znamená, ?e církev se bude muset stát pokorněj?í, men?í a mo?ná men?inovou, více vyznava?skou a misioná?skou, otev?eněj?í dialogu a solidaritě. A nadcházející synoda, která pro kardinála "p?ebírá ducha koncilu", jí v tomto díle, "které je p?edev?ím obrácením ducha", bude moci pomoci. O tomto a dal?ích tématech jeho knihy, svi?ného ?tení ?ítajícího něco p?es 130 stran, jsme hovo?ili s autorem.
Va?e Eminence, vá? esej vychází z konstatování, ?e dnes ji? ne?ijeme v k?es?anské spole?nosti, ale ?e to neznamená konec k?es?anství. Naopak, tato krize, pí?ete, se m??e projevit jako milost a kairos pro církev. V jakém smyslu?
Ano, je to skute?ně kairos. Pod jednou podmínkou: ?e p?ijmeme fakt, ?e u? nejsme kulturním nábo?enstvím Západu. ?ijeme ve světě, který u? není homogenní k?es?anskou spole?ností, ale ve spole?nosti pluralitní, kde jsou spoluob?ané, kte?í mají jiné nábo?enské p?esvěd?ení nebo nejsou vě?ící. V minulosti, kdy p?edstavovala nábo?enství v?ech, dokonce i v 19. století, nebyla církev nakloněna nábo?enské svobodě. Nyní to ji? není mo?né. Abychom mohli ?ít spole?ně, je t?eba respektovat druhého. Pape? Franti?ek to ji? několikrát ?ekl: ne?ijeme ve věku změny, ale ve změně epochy. Vzestup moderní kultury změnil situaci. U? ne?ijeme v k?es?anském světě, ale prostě v saeculum, tedy ve světě. Církev není svět, ale ?ije mezi národy. S tím se musíme smí?it. Ne proto, ?e jsme povinni, ale ze srdce. Církev nemusí ?ít v k?es?anském světě a sou?asná situace skute?ně p?edstavuje kairos nikoli pro pastoraci znovudobytí, ale p?ítomnosti. Jako komunita mnich? z Tibhirine, kte?í byli p?ítomni v muslimském prost?edí v Al?írsku, ani? by se sna?ili o proselytismus, ale jako autenti?tí svědkové evangelia s velkým p?átelstvím a solidaritou s muslimy. Církev, která se nevnucuje. Církev pokorněj?í, bratr?těj?í a synodálněj?í. Jak se pí?e v prvním Petrově listu, musíme být v?dy "p?ipraveni odpovědět ka?dému, kdo se vás ptá na naději, která je ve vás. Ale a? se tak děje s mírností a úctou". Pouze za této podmínky se sou?asná situace stává skute?ně kairem - p?ípadným ?asem.
Zároveň vnímáte tendenci k privatizaci víry jako útok na jádro k?es?anské víry. Pro??
Ve své knize vyzývám církev, aby p?ijala sekularizaci nikoli jako nep?ítele nebo p?eká?ku na?eho poslání, ale jako normální situaci, v ní? církev m??e ?ít a naplňovat své poslání. Tím nechci ?íci, ?e sekularizace nep?edstavuje ?ádný problém. Stejně jako nábo?enství se i sekularizace m??e zradikalizovat a stát se sekularismem. A v tom je velký rozdíl: sekularismus nepopírá mo?nost víry, ale ?íká, ?e víra nemá pro spole?nost ?ádný význam. Nábo?enství se stává soukromou vírou, která má význam pouze pro soukromý ?ivot. To je teze o privatizaci nábo?enství v sekularizované spole?nosti. Zároveň s obhajobou sekularizace ?íkám této privatizaci ne. Sekularistická mentalita po?aduje, aby se církev a ka?dé nábo?enství zabývalo pouze svými vlastními, takzvaně "nábo?enskými" problémy, ale ne velkými výzvami světa a spole?nosti: chudobou, nespravedlností, násilím a válkou, ekologickou krizí, migrací. Pak ?lověk pochopí, ?e tato teze o privatizaci nábo?enství je v radikálním rozporu s evangeliem a biblickou tradicí. Nelze oddělit lásku k Bohu od lásky k bli?nímu. Tvrzením, ?e poselství evangelia nemá co ?íci k velkým spole?enským výzvám, ztrácí církev ve?kerou d?věryhodnost.
V textu několikrát citujete dokumenty II. vatikánského koncilu. V ?em spo?ívala největ?í zásluha práce synodních otc?, kterou ozna?ujete za proz?etelnostní?
I dnes někte?í lidé koncilu vy?ítají, ?e p?ivedl církev do nejistoty a krize. Jsou p?esvěd?eni, ?e bez mnoha změn, které koncil p?inesl, by v?e z?stalo p?i starém. To, ?e se na?e spole?nost radikálně změnila, samoz?ejmě není d?sledkem rozhodnutí koncilních otc?. Nebyl to koncil, kdo změnil situaci. Naopak, byl svolán právě proto, ?e se situace změnila. Podle mého názoru je velkou zásluhou koncilu, ?e pomohl církvi tuto změnu p?ijmout. Kdy? se podíváme na postavení církve a její mentalitu v druhé polovině 19. století a v první polovině 20. století, vidíme, ?e církev byla skute?ně ve slepé uli?ce. Nedokázala p?ijmout moderní kulturu, nábo?enskou svobodu, ekumenický dialog ani mezinábo?enský dialog. Byla to církev, která mohla ?ít pouze ve svém vlastním světě, ve světě k?es?anském, neschopná ?ít ve světě, který jí nepat?il. Velkou zásluhou koncilu je, ?e vyjasnil vztah mezi světem a církví: o světě a církvi ji? nemluví jako o dvou protikladných skute?nostech. Církev se nekryje se světem, ale ?ije ve světě, ve světě, který je nekone?ně vět?í ne? církev. Aby byl vztah mezi církví a světem srozumitelný, pou?ívám ve své knize koncept svátosti. Svátost je viditelné a ú?inné znamení Bo?í lásky. Právě to je posláním církve: být znamením Bo?í lásky nejen pro sebe, ale i pro svět. Koncil nám tedy otev?el dve?e k pochopení, ?e m??eme být církví a k?es?any ve světě, který u? není k?es?anským světem. Sekularizovaný svět není nutně p?eká?kou pro výzvu a poslání církve.
Hlavní otázka, na kterou se sna?íte svou knihou odpovědět, zní: "Jak být misijní, ani? bychom chtěli znovu pok?es?an?tit spole?nost?". Jakou odpově? na ni dává?
Existuje rozdíl mezi evangelizací a christianizací spole?nosti. Nesmíme se vracet do minulosti, ale chápat znamení doby. Na?e poslání nelze zaměňovat s obnovou homogenní k?es?anské civilizace. Ztratili bychom ve?kerou d?věryhodnost. Na?ím cílem by pak toti? bylo, aby v?echna ostatní nábo?enství a víry zanikly, jak jsme to mysleli v p?edkoncilní době. Ale k?es?anský svět u? neexistuje. Spí?e existuje církev, která ?ije uprost?ed národ? a vydává svědectví o Bo?í lásce ke v?em národ?m a lidem. To v?ak neznamená, ?e bychom neměli hlásat evangelium. Jak to dělat? Existují zp?soby, které se pro evangelium nehodí. Víra je svobodnou odpovědí ?lověka na Bo?í volání. Nelze ji vnutit. Jsem p?esvěd?en, ?e my lidé nejsme schopni dát někomu jinému víru. To je Bo?í dílo: je to On, kdo m??e otev?ít lidské srdce. My m??eme pouze vydávat svědectví. Slovy, ale p?edev?ím svým zp?sobem ?ivota a uváděním evangelia do praxe.
V závěru knihy si do budoucna p?ejte skromněj?í, men?í, více vyznávající a otev?enou církev. Poda?í se nám ji vybudovat? Pom??e nám v tom i nadcházející synoda?
To jsou ?ty?i opravdu d?le?itá slova pro budoucnost církve. Skromněj?í církev: v minulosti, kdy byla kulturním nábo?enstvím, měla také velkou moc a vliv. To u? dnes neplatí, ale není to nic vá?ného a je to normální. Mo?ná to pro?íváme jako krizi nebo zkou?ku. Ale to v?e ?iní církev pokorněj?í a pokora je jádrem evangelia. Men?í církev, ne nutně men?inová: u? nereprezentujeme v?echny a u? nezabíráme v?echny prostory. A také více vyznávající církev, která se nebojí své identity a poslání. Která vydává svědectví o radosti evangelia. A kone?ně církev otev?ená, která se nep?izp?sobuje v?em znak?m sekularizované kultury. Ale je otev?ená světu a jeho výzvám a utrpení. Nevím, zda se nám to poda?í, zále?í na na?í reakci na krizi. Pokud nebudeme p?ipraveni se obrátit a pochopit znamení doby, vě?ím, ?e nebudeme schopni ?elit výzvám. Je pravda, ?e se to nedá zvládnout za den. Vě?ím v?ak také, ?e synoda m??e být velkou pomocí. A jejím tématem je právě obrácení a reforma církve. Synoda navazuje na ducha koncilu. Samoz?ejmě jsou nutné strukturální reformy, ale jde p?edev?ím o obrácení ducha. Není náhodou, ?e pape? Franti?ek mluví o nebezpe?í klerikalismu. Synodální církev znamená vnit?ně bratr?těj?í církev a ve vztahu ke světu pokorněj?í církev. Církev, která je otev?ená těm, kdo hledají, která p?ijímá, nikoli odsuzuje a ?ije v defenzivě: a p?edev?ím je solidární s lidmi na?í doby, s jejich nadějemi a radostmi i smutky a úzkostmi.
